Od starší doby kamenné, kdy lidé záměrně putovali za stády divokých zvířat a v souvislosti s tím začali shromažďovat i větší zásoby rostlinné potravy, vyvstávala potřeba získání obilných zrn z klasů. Klasy se kosily srpy, později od přelomu 18. a 19. století obilními kosami.
Takto sklizené obilí se pak mlátilo dřevěnými klacky, kyji nebo speciálními dřevěnými nástroji, které byly podobné brázdičům, vyšlapávalo se, přeháněl se přes ně dobytek, případně se přetahovaly i různé desky nebo klády. Leckde se možná už v časném středověku používaly cepy, i když jsou doloženy až v následujících stoletích. Výmlat obilí se táhl prakticky přes celou zimu. Obilí se oddělovalo od plev buď na nějaké pohybujícím se nádobě, nebo častěji prohazováním pomocí lopaty (vějice) tak, aby vítr nebo pohyb vzduchu oddělil a odnesl plevy.
V 17. století se zemědělské nářadí zdokonalilo, rozšířily se cepy, vějící lopaty a síta. Mlatec dokázal vymlátit za den ze tří mandelů jeden až půldruhého korce žita. Vymlácené obilí se metlo košťaty, prohazovalo dřevěnými lopatami, aby se oddělilo zrno od plev.
První mlátičky
Od poloviny 19. století pak nezadržitelně pronikala do rolnických hospodářství kosa a staleté mlácení cepem vytlačovaly mlátičky. Nejdříve se používalo ručních a žentourových mlátiček lištových (cepových), které vyráběli i místní řemeslníci. Kromě toho se mlátičky dělily podle druhu plodin, k jejichž mlácení se používaly (obilní, jetelové a kukuřičné). Každá obilní mlátička měla buď mláticí zařízení zubové (nýtové nebo hřebové), nebo cepové (lištové). Nejdůležitější součástí bylo mláticí ústrojí, které se skládalo ze dvou dílů: pevného (mláticí plášť nebo koš, který nahrazoval mlat ve stodole) a pohyblivého (buben, nahrazoval cep). Mezi oběma díly procházelo obilí a mlátilo se. Podle vzájemné polohy pláště a bubnu se mlátičky dále dělily na s vrchním (vždy se zubovým ústrojím) a se spodním (většinou ústrojí cepové) mlácením. U mlátiček s vrchním mlácením byl mláticí plášť nad bubnem, se spodním mlácením pod bubnem. Na velkostatcích se využívalo velkých čisticích parních mlátiček, které k nám byly dováženy z Německa, případně z Anglie.
Kombinované mlátičky
Od 80. let 19. století se i u nás začalo s výrobou mlátiček kombinovaných s čištěním obilí, na počátku 20. století byly sestrojeny a vyráběly se ve velkém žentourové čisticí mlátičky určené pro středně velké zemědělské závody. Při čištění vymláceného zrna se kromě rozšířených vějidel (jako fukar, větrák, fofr) bez sít používaly čisticí mlýnky na obilí s větráky a síty.
Mlátičky různých druhů včetně čisticích mlýnků na obilí a dalších strojů používaných v zemědělství si můžete prohlédnout v Jihočeském zemědělském muzeu v Netěchovicích u Týna nad Vltavou. Zvídaví návštěvníci si zde mohou i vyzkoušet výmlat obilí cepem.
Bližší informace o expozicích i akcích v muzeu najdete na stránkách www.zemedelske-muzeum.cz.
Použitá literatura:
[1] BERANOVÁ, Magdalena, KUBAČÁK, Antonín. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2010, 430 s. ISBN 978-807-2771-134.
