Samotná práce byla velmi náročná zejména kvůli časové tísni, která ji provázela. Veškerá úroda se totiž musela sklidit během velmi krátké doby, jinak zrna v klasu přezrála a začala vypadávat, čímž sedlák přišel o velkou část sklizně.
Od primitivních srpů ke kosám
V dávné minulosti, v 5. tisíciletí před n. l. se obilí sklízelo srpy s dřevěnou, kostěnou, či z parohu vyrobenou rukojetí, do které byly vkládány ostré kamenné úštěpky (pazourky) připevněné pomocí tmelu z pryskyřice a drceného popele. Sečení těmito primitivními srpy se provádělo pilovitým řezáním. Kamenný srp se přestal používat v době bronzové (kolem roku 1500 př. n. l.), kdy jej nahradily srpy z bronzu. V době železné (700 l. př. n. l.) pak byly nahrazeny srpy železnými. Zpočátku měly elipsovitý tvar, později polokruhovitý s ostrou špičkou, díky které srp snáze pronikal do obilí. Délka čepele se postupně prodlužovala od 30 až do 50 cm. Tento srp se v téměř nezměněné podobě používal až do 19. století.
V období neúrody se obilí vytrhávalo i s kořínky, protože se nevyplatilo jej žnout srpem. Ve středověku hospodáři sekali obilí hned pod klasem a stojící sláma se pak zaorávala do pole. Až později, když se s rozšířením stájového chovu dobytka zvýšila potřeba slámy, se začalo žnout níže, asi uprostřed stébla, a později až u země. Ženci sekali obilí vkleče s koleny obalenými hadry. Sekat vestoje umožnila až obilná kosa, která se na velkých statcích začala objevovat už v 15. století, ale její masové rozšíření i na poddanských usedlostech proběhlo až kolem roku 1850.
Nejstarším typem obilné kosy byla kosa s hrabicí, která se používala od 15. století. V Čechách pak vznikl nový typ kosy, tzv. kosa s obloukem, která rychle nahradila kosu s hrabicí. Ta totiž vyžadovala mnohem větší obratnost a více se s ní znehodnocovaly klasy. Před sklizní se musely kosy řádně nabrousit – nejprve se „naklepaly” na klepačce (babce) pomocí kladívka a pak se brousily brouskem. A to i během sklizně přímo na poli.
Sklízelo se ne zcela dozrálé obilí
Doba sklizně se řídila podle klimatických podmínek, každý druh obilí se sklízel přibližně čtrnáct dní před úplným dozráním, aby se zamezilo vypadávání zrna z klasu při žnutí. Pole se začínalo sekat, „když odešla rosa”. Pokud se obilí sekalo kosou s obloukem, muselo se sekat zprava doleva, aby se podetnuté klasy zapřely o stojící obilí a tak bylo možné je snáze odebrat. Za sekáčem tedy šla „odebíračka”, která posekané obilí odebírala, rovnala do snopu a vázala předem připraveným povříslem. Povříslo byla hrst klasů stočených do „provázku” (často se připravovaly již během zimy). Od 50. let 20. století se místo povřísel používaly provázky.
Snopy se stavěly do „panáků” většinou z devíti snopů zapřených proti sobě a navrch se stavěl tzv. „klobouk”, což byl snop položený přes vrch ostatních snopů, aby do klasů nezatekla voda v případě deště. Svázané snopy se nechávaly v „panácích” na poli ještě 1–2 týdny, aby obilí dostatečně dozrálo a doschlo. Oves a ječnem bylo nutno nechat na poli ještě déle, protože jejich sláma drží více vlhkost.
Po postavení panáků bylo ještě pole přeběhnuto „tahouny”, velkými hráběmi (až 130 cm širokými), které se táhly za sebou, aby ani klásek nepřišel nazmar.
Na poli se sešla celá rodina. Muži sekali, ženy odebíraly a vázaly snopy, děti roznášely povřísla. Na větších statcích byli na pomoc zváni ženci z okolí, kteří pak dostávali odměnu ve formě jídla.
Nástup mechanizace
S postupnou mechanizací se od 19. století začaly ke sklizni obilí používat žací stroje. Zpočátku samozřejmě jen na velkostatcích. Žací stroje usnadnily samotné sečení, nicméně vázání snopů a stavění panáků probíhalo stále ručně. Až ve 20. století se začal používat samovaz, který uměl obilí nejen sklidit, ale i svázat provázkem do snopů.
Zemědělské muzeum v Netěchovicích
Ukázku práce samovazu, ale i ostatních strojů určených ke sklizni obilí můžete vidět v netradičním interaktivním Jihočeském zemědělském muzeu v Netěchovicích u Týna nad Vltavou.
Více informací o expozicích a akcích muzea najdete na webových stránkách www.zemedelske-muzeum.cz.
Literatura:
[1] Příběh obilí, Spolek archaických nadšenců 2010
